Musím to trochu vyvážit, vy si totiž asi někteří z vás nyní myslíte, že babočka byla taková jemná přemýšlivá a tichá květinka. No, ona takhle mohla působit pár měsíců před smrtí, ale jinak... no jinak to bylo trochu jinak. A ani k její povaze ke konci života to zcela nepřiléhá. Ano, v té době už působila křehce, neměla žádné ostré hrany, její tělo semlely roky a povahu vybrousil život a modlitby. Nezbylo nic ostrého a přece..., a přece uvnitř hořel oheň. Myslím, že je to i trochu vidět na té fotografii u prvního článku. Mimochodem, myslím, že to je asi její poslední fotografie. 

Babočka byla vždycky velice drobná. Většinu jejího života, se jí váha pohybovala kolem padesáti kil, i když byste zvláště v mládí (podle fotografií) hádali ještě méně. Byla totiž hodně šlachovitá. Působila velmi hubeně, měla dlouhé štíhlé svaly. „Markétko, mě po válce vzali do nemocnice, neměla jsem snad ani čtyřicet kila a tak mě chtěli trochu vykrmit, ozdravit. Vypadala jsem jak z koncentráku. No nepovedlo se to, když jsem jim tam začala ještě víc hubnout, steskem po domově, dostali strach a pustili mě zase domů. To víš, musela jsem na ně doma myslet, byla jsem nestarší z dětí, a co si beze mě měli počít?“ „Babi to jsi byla tak hubená?“ „No..., ještě víc než ty. To víš, za války... My neměli moc peněz, jídla moc nebylo.“ Křehká, řeklo by se i vyhublá, modrooká blondýnka. 

Takhle vypadala, což bylo v přímém kontrastu s tím, jak působila povahově a kolik měla energie a fyzických sil. Měla neskutečnou páru. 

To jsem vám ještě nepsala a asi vás to překvapí. Ta křehká lehce elegantní modrooká blondýnka (na fotografii prvního článku už stará paní) pracovala v řeznictví. Byla řeznice! Jedenkrát mi zase povídala: „Markétko, jednou musel děda odjet pryč (oba pracovali spolu v řeznictví) a já tam zůstala sama a přivezli nám půlku prasete! To byla práce pro chlapy, to mohlo mít klidně sedmdesát kila a spíš víc! Musela jsem ho naporcovat. Ani nevím, jak jsem to tehdá udělala, jak jsem ho naporcovala. Takový kus!“ A i ve stáří byla ve skvělé kondici. Měla pořádný stisk ruky, žádná leklá rybka. Mimochodem to mám asi po ní, jestli lze něco takového podědit. Vím, že to občas někoho při seznamování lehce překvapí. Naposledy si takhle u mě stěžoval tchán. Prý mu příliš mačkám ruku.:D No je to vtipné. Já mám trochu přes padesát kilo (po dvou dětech), tchán má tipuji tak dvojnásobek. 

Ale zpátky k babočce. Jaká byla povahově? Měla mnoho vlastností, které někdy mohly působit zcela protichůdně a tím, že o sobě a svých myšlenkách příliš nemluvila, není vůbec jednoduché její povahu pochopit a vystihnout. Třeba tohle, působila velice klidně a pokojně, vypadalo to, že byste museli vyvinout velikou snahu, abyste ji vyvedli z míry, ale v povaze měla i jistou prchlivost. Zvláště v mládí dokázala mluvit a jednat prudce a uměla být pěkně řízná, nikdy však nebyla hysterická. I když tohle odvozuji jen z toho, co o ní vím a jak ji znám, znala jsem ji jen posledních cca 24 let. A to není ani třetina jejího života. 

To byla součást toho vnitřního ohně. Měla pěkně tvrdé jádro (ne srdce!). Myslím, že o takových lidech psal Exupéry. Lidé, kteří mají uvnitř jádro tvrdé jako vybroušený diamant. Čím byla starší, tím víc ustupovala její prchlivost a znatelně posílila její povahová konzistentnost, vnitřní pevnost, která se projevovala i na povrchu stále víc a víc. Ne, že by už snad neuměla zvýšit hlas nebo reagovat energicky, ale to vzrušení se projevilo už jen na povrchu. Uvnitř byla stále klidná a vyrovnaná a zdálo se, že i tento svůj projev má zcela pod kontrolou. Byl to jen vnější projev, který v tu chvíli pokládala za nezbytný. 

Nevypadalo to, že by bylo možné ji něčím zviklat. Ale popsat v tomto směru celou její povahu, vydá zase na další článek.