Vím, že pro mnohé z vás je to těžké. Poslední dny kolem sebe vidím tolik rezignace, stížností a nespokojenosti a ráda bych nabídla aspoň stéblo svojí pomoci. Jsem už druhým rokem matka na druhé mateřské a vím, jak těžce může na člověka doléhat sociální izolace a taky vím, že je potřeba hledat to krásné a dobré bezprostředně okolo sebe. Žasnout a jásat nad každým i drobným skutkem lásky, úsměvem a paprskem světla, který kolem sebe najdete. Je to bezpodmínečně nutné. Jsme nádoby křehké a vím, že bez toho se ani krátkou dobu dobře žít nedá. Člověk upadne do rezignace, trápí se, přichází deprese a nakonec zoufalství.
Žijeme v bytě 2+1 čtyři lidé, není to lehké, ale je to krásný byt, protože jsme si ho s láskou zařídili, má krásnou polohu a cítím se v něm dobře. Dnes jsem si tohle při snídani s dětmi zapsala do svého sešitku, než jsme vyběhli do školky.
"Mám to tady ráda, pozoruji probouzející se ráno, mlhy, jež se valí pod výšinkou, na které stojí náš dům. Jsme jako ostrov, který se rozhlíží do mlhavého moře. Upíjím čas a z okna, o jehož parapet si opírám loket pozoruji vycházející slunce, které se probouzí z moře mlh. Sleduji jak se probíjí prvními slunečními paprsky a namáhavě stoupá nad obzor. Podzimní slunce, které osvětluje staré stromy sousedovy zahrady hraje stínové divadlo. Svítá."
PS: Prosím mějte slitování, nikdy jsem neměla předpoklady k psaní básní. Nebylo mi dáno. Mám jen oči a srdce dokořán, ale to je vše. Je to pro mě těžké, mám plné srdce, ale nenacházím slova, kterými bych to mohla zachytit.
Komentáře
Ve vašem případě mě to vůbec nepřekvapuje. Ale nebojíte se to takto napsat veřejně? Teď už každý ví, jak se vás zbavit.:D
Také jsem to jednou, ještě jako KHSák, zažil. Než bych podal cizím ruce a dělal kolo kolo mlýnský, dělal jsem choroše a mával rukama ve vzduchu.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.