Když jsem před časem zveřejnila článek o našem malebném hanáckém městečku, zmínila jsem se v něm o bodrých Hanácích s tvrdými hlavami a širokými plecemi. A vy jste si možná mohli myslet, že trochu přeháním... A měli jste pravdu. Ano, hyperbola je můj oblíbený literární prvek, nicméně dneska bych se ráda zmínila o dámě, která byla jedním z prvních lidí, se kterými jsem se po přistěhování seznámila, a která je pro mě v mnohém inspirací a při psaní o ní mohu klidně hyperbolu vynechat. 

Janička... Janička má, tipuji, přes padesát let určitě. Je už babičkou, kdybyste jí ale viděli, těžko byste mi to věřili. 

Janička vlastní malý obchůdek s oblečením přímo na náměstí, a seznámily jsme se tak, že jsem se se synem tehdy rok a půl starým zastavila před výlohou a obdivovala umně a vkusně aranžované kousky ve výloze. Mohla jsem si to dovolit, protože rok a půl starého syna pro změnu upoutal pejsek, který se vyhříval ve výloze. 

Nepamatuji si to úplně přesně, ale myslím, že v tu chvíli Janička, tedy tehdy vlastně ještě pro mě paní Jana, elegantně sestoupila po několika schůdcích k nám na chodník, vřele se usmála a zeptala se, jestli by si Gabriel (syn) nechtěl pejska pohladit. Mimochodem pejsek se jmenuje Clark a jeho chování je stejně aristokratické, jako Janičky. A to je to, co je pro prostě tak zarážející? Překvapující v nejlepším smyslu slova. Abyste to pochopili... Ti naši Hanáci jsou tedy specifičtí také svým, jak to říci... mnohdy neformálním, uvolněným chováním a vzezřením. Tedy někteří. Ty kontrasty jsou až zarážející, v kostele v neděli potkáte skvěle upraveného stařečka v na míru šitém obleku, stejně jako pána v tričku a teplácích, které mají nejlepší období už dávno za sebou. Opravdu.

Ale Janička přece jen ještě trochu vyčnívá. Občas ji po ránu zahlednu z okna, neboť její krámeček se nachází na dohled od našeho bytu. Pozvolným krokem se blíží ke svému malému obchůdku. Nekráčí však pozvolně proto, že by to vyžadoval její věk, či kondice.  Janička, i když jde do práce, totiž vypadá zrovna jako na promenádě. (Pamatujete si scénu z filmu Vykoupení z věznice Shawshank, kdy vypravující Red popisuje Andyho a zmiňuje se, jak se Andy procházel po vězeňském dvoře? Stejně, tak trochu nepřiléhavě k okolnostem působí i Janička.) Jako na procházce v růžové zahradě. I když prší, mrholí nebo fouká, Janička se vždy vkusně, vybraně a příhodně obleče do jednoho ze svých dokonale sestavených outfitů a pozvolna kráčí se svým pejskem směrem k náměstí a vypadá jako by si užívala každý krok. Nespěchá, nehoní se. Takového člověka vždy rádi potkáte. Vypadá jako zosobnění elegance a noblesy. A přesto se nezdá, že by se na někoho snažila učinit dojem, a v tom je právě to kouzlo, vypadá naprosto nenuceně. Ve stejném rytmu a se stejně klidným vyzařováním zase z práce odchází. (Vím to, protože...však vy víte, její krámek máme na dohled, často se tedy potkáváme a navíc naše děti rády sledují poletující jiřičky kolem fasády našeho domu a často je hlídám, když sedí na parapetu.) Určitě k tomu přispívá její vzhled, na svých 50+ vypadá báječně, má útlou postavu, dokonale střižené a vždy perfektně upravené mikádo, jemný ale podtrhující make up. Jenže Janička má ještě něco navíc. Užívá si života, nikdy jsem ji neslyšela si stěžovat, když jsme se potkaly po ukončení té nejvíce akutní fáze koronakrize, ptala jsem se jí, jak se jí daří a očekávala jsem, nějakou tu stížnost a obavy, které by byly i zcela pochopitelné. Její podnikání, už tak trochu složité, protože uživit krámek s oblečením na maloměstě prostě není jednoduchá věc, koronakrize mohla v klidu pohřbít. Navíc už téměř (možná zcela) spadá do věkově ohrožené skupiny. Janička se však jen decentně usmála a zcela nenuceným tónem prohodila: „To je život, vždyť já se mám pořád dobře.“ Přiznávám, ač ji už nějakou dobu znám, spadla mi brada...

Elegance epochy od Frédérica Soulacroixe

https://cs.wikipedia.org/wiki/Elegance#/media/Soubor:Fr%C3%A9d%C3%A9ric_Soulacroix_-_Elegance_Of_The_Epoque.jpg 

staženo 8. 6. 2020

A tak je pro mě Janička docela dobrou inspirací. Chtěla bych také kráčet pozvolna a elegantně v jakémkoli počasí a umět si užívat každý krok. Moudře nakládat s časem, nehonit se. Chtěla bych umět jako ona odhadnout nejenom počasí a najít si vhodný oděv, který mě před nepřízní dobře ochrání a ještě u toho vypadat jako Francouzka na výletě. Vůbec by mi nevadilo, kdyby si mě lidé pamatovali, tak jako ji. Jako jemnou, kultivovanou a decentní, vždy dokonale upravenou dámu, která se nedá rozhodit koronakrizí, natož hrubou poznámkou, či deštivým dnem. 

 

PS: Janička o tomto článku nemá nejmenší tušení a nejspíš se o něm nikdy nedozví, ale tak nějak věřím, že by se za něj nezlobila. Zrovna jsem ji zase dneska po ránu zahlédla a vypadala jako zosobnění elegance, poklidu a vkusu. Přiznávám, že Janičku ráda pozoruji a stále se učím...