Po přečtení nadpisku si musíte myslet, že jsem se zbláznila, ale nezbláznila. Je to opravdu tak. Je to téměř sedm let zpátky, kdy jsem pár měsíců po naší svatbě musela kvůli výzkumu na diplomové práci odjet na tři měsíce do Mnichova a protože jsem nemohla sehnat žádné stipendium, které by mi na tak krátkou dobu pomohlo vycestovat, musela jsem se přihlásit na pracovní stáž. 

Nebylo to jednoduché loučení a byla jsem ráda, že po celou cestu do Mnichova jsem téměř s nikým nemusela promluvit. Jen dýchat a věřit, že to, co dělám je správné, a našemu novomanželskému vztahu neublíží, ale o tom se nyní rozepisovat nechci, chtěla jsem mimo jiné zavzpomínat na místo, kde jsem pracovala. 

Jedno z atrií v Zentralinstitutu a moje o téměř sedm let mladší já.

Moc dobře jsem věděla, kde se nynější sídlo jednoho z nejvýznamnějších center pro výzkum a studium dějin umění, Zentralinstitut für Kunstgeschichte, nachází. Pokud jste viděli film s Georgem Cloonym, Památkáři, víte to také. Já ho sice ještě neviděla, ale vím, že byl částečně natáčen na autentických místech a jedním z nich je jedna z nejrozsáhlejších uměnovědných knihoven na světě (myslím, že pátá největší na světě), která se přímo v této budově nachází. Než se však stala knihovnou a součástí Zentralinstitutu, sídlila zde mnichovská NSDAP, která nechala u Königsplatz postavit dvě budovy pro své účely, a jedna z těchto dvou budov sloužila jako rozsáhlý několikapatrový archiv, který se později proměnil na knihovnu. Zvláštností je, že se jen se jen část budovy nachází nad zemí. Archiv musel být dobře chráněn před nálety a jeho větší část tak najdete pod zemí. Nechtějte vědět, kolikrát jsem se v té knihovně ztratila nebo jak dlouho mi trvalo (hlavně ze začátku, než jsem si osvojila systém katalogizace) než jsem hledanou knihu našla. Existuje totiž více možností jak se mezi patry pohybovat, to mělo pravděpodobně také zajistit větší bezpečnost v těchto prostorách. Vícekrát se mi stalo, že jsem ztratila pojem o tom, v které části a patře se zrovna nacházím a kudy se mám vydat, abych našla východ. Navíc se často stávalo, že jsem byla na celém rozsáhlém patře sama, nic pro klaustrofobiky. V druhé protějškové budově, naproti ulici byla podepsána Mnichovská dohoda, nyní zde sídlí mnichovská konzervatoř a byla jsem ráda, že jsem zde, během svého pobytu navštívila jeden z koncertů.

Phototéka, rozsáhlý fotografický archiv, (Zde například najdete mimo jiné autentické snímky po bombardování Drážďan, odkud shodou okolností na konci války utíkal se svou sestřenicí můj zcela vyčerpaný dědeček, který zde byl na totálním nasazení. Hádáte správně, podařilo se jim utéct, přejít frontovou linii a nenechat se chytnout a zastřelit. I díky tomu můžete číst tento článek.) kde jsem pracovala, se nachází téměř až na konci budovy, viděno od vstupu s vrátnicí, s mými oblíbenými vrátnými. Musíte tak minout dvě nádherná atria, kde se nacházejí sádrové plastiky, kopie mnoha významných sochařských děl a projít kolem spousty dveří. První dny, kdy jsem procházela Zentralinstitutem jsem se neubránila myšlenkám na to, kdo za kliku, za kterou nyní beru i já, bral přede mnou. Kdo používal mramorem vykládaný stůl, který je už nyní vyřazen z používání a nachází se na chodbě. Kdo chodil po podlaze, po které se nyní procházím i já? Být zde před sedmdesáti lety, koho bych potkala? Kolik rozhodnutí s fatálním vlivem na mnoho lidských osudů zde bylo zaznamenáno? 

Celý ten dojem doplnil ještě jeden zážitek. Bylo to už asi měsíc, kdy jsem byla v Mnichově a nad klikami a stoly už jsem tolik nepřemýšlela a poklidně dennodenně pracovala na projektu, jehož jsem se stala shodou okolností součástí, když v tu chvíli se rozezněly hlasité sirény a křik „Raus! Raus! Raus!“. Samozřejmě jsem byla naprosto zmatená, náš doktor Peters (vedoucí Phototéky) něco říká, ale já ho přes sirénu neslyším, něco říkají i ostatní, ale nepomáhá ani odezírání ze rtů, vlastně ani nevím, jestli na mě v tu chvíli mluví anglicky nebo německy. Ale začínám chápat, že chce, abychom si vzali nejnutnější a urychleně se vydali ven. Sám si bere balíček cigaret a v klidu, jako by nic, jde ke dveřím. Už začínám chápat, jde o protipožární cvičení. Doktor Peters mi říká: „Máš opravdu štěstí, ty tady zažiješ opravdu ledacos, nejdřív natáčení a teď tohle. Protipožární cvičení tady proběhne jednou za několik let.“ Srdce mi ale stále buší jako běžci po závodu. Vycházíme na chladný dvůr, je začátek dubna a je ještě zima. Napadá mě ale, jak to tady vypadalo na začátku roku 1945, kdy dennodenně probíhaly nálety. Do kterého krytu asi tehdejší pracovníci utíkali? Prohlížím si dvůr, na kterém jsem nikdy nebyla. Roste tady břečťan, vida, ten se dostane všude. Zeleň mám ráda. 

Časy se naštěstí mění a jde to vidět i na této budově masivní a impozantní, původně chladné a hranaté, která odpovídala požadavkům a vkusu představitelů NSDAP a hlavně vůdce. Nyní je porostlá břečťanem, některé hrany omlel déšť a vítr, některé ve vnitřních prostorách dennodenní užívání. 

Proč vám to všechno píši? Přiznávám, trochu jsem se rozepsala víc, než jsem původně chtěla, ale ty autentické pocity, které v sobě mám do dneška, jsou nejspíš příliš silné. K napsání tohoto článku mě vedly jisté myšlenky. V životě se stále učím a snažím se porozumět nejen dějinám umění, ale také dějinám svého života. Co jsem se naučila? Že nám často uniká pohled na celek. Myslíme si, že rozumíme druhým, ale často nerozumíme ani sami sobě. Chtěli bychom změnit svět, ale neumíme změnit ani sami sebe. Komu z vás se daří změnit nebo zapracovat na svých špatných vlastnostech? Spěcháme a nechápeme, že dobré se uskutečňuje v dobrý čas. Kazatel 3:1-8 „Vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas: Je čas rodit se a čas umírat, čas sázet a čas sadbu vytrhat, čas zabíjet a čas uzdravovat, čas bořit a čas budovat, čas plakat a čas se smát, čas rmoutit se a čas tancovat, čas házet kamení a čas kamení sbírat, čas objímat a čas objímání zanechat, čas hledat a čas pozbývat, čas chovat a čas odmítat, čas trhat a čas sešívat, čas mlčet a čas povídat, čas milovat a čas nenávidět, čas boje a čas pokoje.“ Myslím, že jsem to četla u Anselma Grüna: „Bůh nikdy nespěchá. Spěchá jen ďábel, tomu se krátí čas, Bůh je ve věčnosti.“

Nespěchejte. Nic, proti tomu, když si z určitého důvodu občas pospíšíte, ale nespěchejte příliš na sebe, nespěchejte na druhé, z toho spěchu vám dojdou síly. Správně využijte čas, který máte. Ani svět nebyl stvořen jen v jednom dni, ani dítě se nenaučí chodit za den. Dennodenně uskutečňujte svůj život v Pravdě, v pokoji a radosti. Nechtějte ani po svých dětech aby spěchaly a neučte je spěchat. Samozřejmě velice záleží jak ten čas využijete, ale nenechejte se vtáhnout do hry o čas, lecos můžete pokazit, lecos přehlédnout, lecos v tom spěchu ztratit. Nebojte se nechat čas uzrávat. Nechtějte vidět výsledky hned. Věřte, že Bůh vám dá dost času k tomu, abyste mohli svůj život naplnit, abyste to dobré mohli stihnout zasít, i když sklízet budou až generace následující.