Jedna ze zajímavostí na babočce je, že působila velice prostě (Pozor rozhodně ne hloupě, babočce to úžasně pálilo až do smrti.), často se rozhodovala jednoduše a prakticky a přesto,... přesto je neuvěřitelně těžké popsat bezezbytku její povahu. Pořád si kladu otázku, čím to může být a jak je vůbec to spojení možné. 

Babočka si až do smrti uchovávala neuvěřitelnou svěžest a myslela a chovala se velmi mladistvě a živě. To jak výjimečné to je, mi zcela došlo až po její smrti, kdy jsem mluvila se svojí švagrovou, která je doktorka. I když ten kontrast šel krásně vidět, pokud jste ji srovnali s nějakým jiným seniorem. Babočka totiž povahově vůbec nepůsobila jako senior. Jasně, tělo sláblo, rychleji se unavila, ale duševně byla velice svěží a unavená životem se rozhodně nezdála. Byla neskutečně bystrá, všímavá a plná zájmu a ráda se seznamovala s novými lidmi. To se až do její smrti vůbec nezměnilo. 

A to je taky to zvláštní, možná dost neobvyklé. Přestože toho v životě viděla a zažila tolik a často nelehkého, nepůsobila vůbec unaveně a sklesle, pořád byla plná zájmu o své okolí a stále připravená se učit. No a neobvyklé asi také je, že se nechala klidně obohatit i od mnohem mladších lidí. Víte, náš vztah s babočkou vůbec nepůsobil asymetricky, přestože mě mnoha vlastnostmi a zkušenostmi silně převyšovala, nikdy to nedávala okatě najevo. Myslím, že si taky uvědomovala, že svět, ve kterém žije, se v některých směrech mění příliš rychle na to, aby rezignovala na jeho poznávání, aby nevyužila možnosti nechat se obohatit od někoho dalšího. Obě jsme věděly, že jsou věci, kterými můžeme jedna druhou obohatit. Cítila jsem se v její přítomnosti tak skvěle! To je jedna z věcí, která mi chybí. Ten pocit spojený s časem stráveným v její přítomnosti. Dávala mi dost prostoru se vyjádřit, věnovala mi hodně pozornosti, a přesto mě její přítomnost neunavovala a neměla jsem pocit, že by na mě visela. Mohly jsme si dlouhé hodiny během každodenních činností povídat, ale stejně tak jsme se mohly modlit, nebo jen mlčet a rozhodně to nebylo nepříjemné ticho. S babočkou se krásně mlčelo, úplně stejně krásně jako se mluvilo. 

Dokázala svoji pozornost úžasně věnovat dětem. Když jsem byla malá, jezdili k nám pravidelně na prázdniny moji bratranci a sestřenice. Bylo nás šest, tři děvčátka a tři kluci, v rozmezí věku asi šesti nebo sedmi let, docela různorodá skupinka co se věku a povah týče. Babočka si nás brala na týden a perfektně nás zvládala, i když na nás byla téměř celý den úplně sama a táhlo ji na sedmdesát. Do toho nám ještě vařila oběd a obstarala mnoho dalšího, jako byli například zvířecí členové její domácnosti. Tolik měla elánu. Dávala nám přesně tolik prostoru a volnosti, kolik bylo třeba a zároveň nás krásně usměrňovala tak, abychom jí nepřerostli přes hlavu. Víte, dneska se tomu dost divím, mám dvě děti a po celém dni stráveném s nimi, se někdy cítím vyždímaná jako citrón. 

Pořád je toho tolik, co by se o ní dalo ještě napsat, ale to ostatní už zase nechám na příště...