Přiznávám, nebyla jsem si jistá, jestli se ještě o nějaké články budu pokoušet. Není vůbec jednoduché postihnout život babočky na papír, zvláště když by bylo záhodno popsat její život stručně, výstižně a zmínit z jejího způsobu života to nejdůležitější. Není jednoduché dostat na papír popis toho co, a hlavně proč dělala. Jaké měla úmysly? Připouštím, že si často nejsem příliš jistá, babočka toho o sobě příliš nenamluvila. A tak i když jsem přesvědčena, že z žijících lidí jsem ta, kdo ji znal úplně nejlépe, často mám sama ohledně jejího života spoustu otázek.

Víte, to je na tom to zajímavé. Myslím, že si i dnes spousta lidí myslí, že ji znala, ale přitom nemají nejmenší tušení o tom, co zde budu psát. Neznali její skrytý každodenní život a neviděli jej v souvislostech, tak jako já. S babočkou jsem rostla, zatímco ona vedle mě stárla. 

A to vám musím říct, jestli je někdo, kdo uměl stárnout do krásy, pak to byla babočka. Čím byla starší, tím byla krásnější, pokojnější, radostnější, laskavější, tišší... A myslím, že nikdy nebyla příliš závislá na hmotných věcech. Asi to souvisí i s tím, že v dětství jim vyhořel domek-domov a pomíjivost toho, co nás hmotně obklopuje, tak musela vnímat zvlášť palčivě. Ale čím byla starší, tím víc se zdálo, že toho potřebuje méně a méně. Na ničem nelpěla, ani na tom růženečku, se kterým se dennodenně modlila. 

Když jsme ji vezli do nemocnice, musela jsem ji pár věcí sbalit a dnes mě trochu zaráží, že s sebou nechtěla nic zcela jen osobního, krom nejnutnějších věcí typu doklady, atd. Na druhou stranu se dá říci, že měla vztah ke každému předmětu, který ji obklopoval. Uměla si věcí velice vážit a používala je takovým způsobem, že dodnes žasnu, jak je možné, že jí dokázaly tak dlouho sloužit. Ano, měla k věcem vztah, ale měla k nim správný vztah. Myslím, že v nich viděla jen prostředky, které mohou sem tam udělat radost, nebo nám ulehčit život. Ovšem také prostředky, o které je ale potřeba se náležitě starat. A tak toho měla čím dál méně. Myslím, že i proto, aby se o ty věci nemusela starat, rozhodla se mít jen to nejnutnější. Všechno ostatní rozdala a nechala si jen některé věci z lásky darované (V tom byla přeborník, protože když umřela, v prosklené vitríně jsem našla asi dvacetiletého plastelínového šneka, kterého jsem jí dala v dětství.) a věci nezbytně nutné. A tak i když ji téměř všechny věci sloužily dlouhá léta a darovaných věcí si vážila, nikdy se jí věci příliš nehromadily a v její domácnosti vládl útulný přehled a řád. Přesně věděla, co kde najde. 

Když umřela, všichni (snad kromě mě) žasli and tím, že po ní nezůstala žádná větší finanční hotovost. Netušili, že tohle přesně byl její záměr. V peněžence měla sotva pár set korun. Když umřela, našli jsme pečlivě poskládanou hromádku prádla určenou do vlastní truhly, obálku s penězi na pohřeb, předměty běžné denní potřeby a pár i lehce hodnotnějších věcí, které dostala dárkem od svého muže, a dodnes zářily téměř novotou. Vše ostatní, včetně peněz rozdala již za života, dům přepsala na syna a ostatním dětem ještě s dědečkem vyplatili náhradou peníze. Mimochodem, měla tři děti. 

Bylo by toho ještě tolik, co bych mohla napsat a trochu mě mrzí, že jsem se zasekla u toho hmotného, ale asi je potřeba pokračovat pomalu a od věcí zjevných se dostat k věcem skrytým. Chtěla bych ještě víc napsat o tom, jak uměla stárnout, nebo jakým způsobem trávila své dny, nebo něco z toho co prožila v mládí a hlavně jsem se ještě ani nedostala k tomu, co provázely poslední měsíce jejího života, ale budu se opakovat, tohle by bylo zase na další články.