Milí čtenáři,

 

díky zkušenostem posledních dní jsem nabyla dojmu, že je to (viz nadpis) téma, ke kterému bych snad měla co říci. Nechci popisovat svoji zkušenost jako takovou, nechci vytvářet senzaci, chci jen popsat některé myšlenky, úvahy a závěry, které se mi v její návaznosti zrodily v hlavě.

Strach. Ne, že bych se v posledních dnech ocitla přímo v ohrožení života, ale dejme tomu, že jsem se ocitla v ohrožení. V jak velkém? Nemám sama tušení, díky Bohu. Faktem je, že když nad tím uvažuji zpětně, mám neodbytný pocit, že jsem v tu chvíli byla chráněná osoba a že to všechno zlé, co se stalo, mohlo být mnohem horší. Musíte omluvit, že nebudu konkrétní. Byla bych konkrétnější, kdybychom mluvili z očí do očí, ale nechce se mi veřejně vypisovat podrobnosti, které by bylo možné lehce překroutit, nebo které z mé nebo čtenářovy strany nejsou tak jednoduše popsatelné a uchopitelné.

Přemýšlím nad tím, co znamená: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Raději se bojte se toho, který může tělo i duši zahubit v pekle.“ (Mt 10,28) Jak je možné se nebát? Myslíte, že Maxmilián Kolbe a Edit Steinová neměli strach? Myslím, že měli. A když ho měli oni (velikáni), co teprve já. Malý človíček, který se snaží stěží projít uchem jehly... Jak to ale tedy Pán myslel? Máme snad pohrdat svým životem, máme jít jako ovce na porážku a nic necítit? Vždyť ta reálná hrozba je každodenně mezi námi (je tady již dávno, byla s námi již dlouho), aniž bychom si toho všimli. Vždy mnoho našich bratrů a sester již prolilo svou krev a my nejsme nadlidé. Ani nám se takové skutečnosti nemohou zcela vyhnout, jsme smrtelní a umíráme. Jak s tím žít? Jak žít beze strachu?                                                                                                                                   

                     

            staženo dne 28. 8.  2016 z http://www.mirekvojacek.cz/strach.html

 

 Myslím, že v jistém smyslu beze strachu žít nelze. Přiznávám, bojím se o svůj život, bojím se o život své rodiny (a to hodně). Nechci však, aby mě strach ovládl, abych se nechala strachem svázat, a mé obavy utvářely můj pohled na život a na svět. Aby ty negativní zkušenosti měly větší váhu než ty dobré. Chci, aby měly všechny stejnou příležitost podílet se na mém pohledu na svět. Abych žila svobodně.

Přátelé, sama o to usiluji, ale také vás o to prosím. Snažte se o to, aby váš pohled na svět neovládal strach, aby váš strach nebyl větší než vaše láska, aby váš strach nebyl větší než vaše naděje. Aby váš strach nevítězil nad vaší vírou, ať už se to týká jakýchkoli obav vašich aktuálních dní, jakýchkoli situací, kohokoli.

Nevím, jak se příště zachovám, ale vím co chci.

 

Na konci mi v hlavě zůstala jen jedna otázka, které se nemohu ubránit: „Proč?“ „Bože, proč?“ „Proč já?“

Není odpovědi. Ptejte se, ale nehledejte jednoduchou odpověď.

Uklidňuje mě jediná věc, že tato otázka, „Proč?“ nezazněla nejdříve z lidských úst.