Původně jsem chtěla psát o van Goghovi, ale nějak se to zvrhlo, a když jsem slyšela dnešní evangelium, jednu z mých oblíbených pasáží z evangelia, změnila jsem plány.

Tak heleďte se (Podobnost se známým výrokem „Tak podívejte se, pane redaktore.“ je určitě čistě náhodná.) nejsem žádný teolog. Já to vím a vy byste to měli vědět taky.

 

Možná, že to o čem budu psát, vám na rozdíl ode mě došlo dávno, nebo jste o tom do této chvíle nepřemýšleli tímto způsobem stejně jako já. Nebo se mnou nebudete souhlasit.

Máří Magdalénu mám ráda, přečetla jsem toho o ní dost, je to moje biřmovací patronka a je mi velice blízká. Pokud je mi známo, teologové-biblisté dodnes nemají zcela jasno, jestli ji ztotožnit se ženou, hříšnicí, která vystupuje v dnešním evangeliu s alabastrovou nádobkou, nebo zda jde o dvě rozdílné osoby. Tradice se kloní k tomu, že tyto dvě ženy spojuje v jednu, ale jistotu nemáme.

Vždycky jsem přemýšlela nad tím, jak k tomu ten farizeus přijde. On tolik nehřeší (rozumějte je to fakt borec), nemusí se mu mnoho odpouštět. Není ale schopen tolik milovat nebo tolik prokazovat lásku, jako „ta hříšnice“ Máří. Tak jsem si říkala, tady něco nesedí. Jak by k tomu chudák přišel. Tak on se snaží žít bezúhonně a ještě z toho nakonec vyjde hůř. On přece nemůže milovat víc, když mu není co v takové míře odpouštět. A dneska mi to seplo.

V evangeliu se nikde nepíše, že Máří byla větší hříšnice než farizeus. Ježíš nesrovnává. Nemusí. Jeho spravedlnost není jako spravedlnost naše. Hříšníci jsou oba. Máří i farizeus jsou hříšní. Rozdíl je v tom, že o Máří se jako o hříšnici mluví. Proč? Protože její hříchy byly veřejně známé? Možná, ale nemyslím si. Myslím, že se o ni jako o hříšnici mluví proto, že ona sama sebe označuje za hříšnici. Je si svých hříchů vědoma a připouští je. Neobhajuje se. To odpovídá i jejímu jednání, kterému je vzdálená jakákoli samospravedlnost.

Jestli jsou oba (stejní) hříšníci, tak logicky se odpouští víc tomu, kdo více lituje. Máří překonává farizee v pokoře a lítosti. Protože ona si své hříchy připouští a má větší lásku, která ji vede k lítosti a její láska se rozmnožuje každým odpuštěním. Je to kruh. Čím víc miluji, tím více toužím po odpuštění milované osoby, tím více milovanou osobu zase miluji. V základu stojí pokora.

 

                                   

                               Alfred Stevens, Marie Magdalena 1887

staženo dne 12.6. 2016 z http://hoocher.com/Alfred_Stevens/Alfred_Stevens.htm

 

My lidé máme pořád tendenci všechno srovnávat. Kolikrát jste v životě slyšeli? „Tak já nekradu, nepiju, nikoho jsem nezabil, tak jaké pak hříchy. Vždyť já jsem skoro svatý, tak z čeho bych se zpovídal.“ Nebo zákeřnější forma. Povýšené moralizovaní. „Vždyť ona je hříšnice. Tohle je hřích. Ona je hříšnice zatímco já, já se pravidelně zpovídám a nepáchám žádné velké hříchy.“ Zvlášť palčivě ten rozdíl mezi námi (těmi hříšnými a naší svatostí) pociťujeme, když se nepravosti na nás dopustí přímo někdo jiný. V tom případě je jeho hřích velký. On je prostě hříšník, v tom máme jasno.

Opravdu? Opravdu?

Nemysleme si, že jsme spravedlivější než celníci a nevěstky, vždyť nás předcházejí do Božího království.