Chci poezii

Tušila jsem, že se ještě ke stereotypům budu chtít vrátit. A je to tady. Když jsem zjistila, že se můj minulý článek ocitl ve výběru z blogů, řekla jsem si, že to může znamenat jen dvě věci. Buď jsem ho napsala tak dobře, že „výběrčí“ nemohli jinak, než ho tam umístit. To jsem samozřejmě jako správná skromná holka ihned zavrhla. Nebo, a to je pravděpodobnější, o dobré články je na signálech, jak psala Fifi, taková nouze, že... No nechme toho, ať je to jak chce, pokud si dobře pamatujete, v prvním článku jsem psala, že k jeho napsání mě přiměly okolnosti vnější, ale stále víc si uvědomuji, že ta otevřená záležitost je spíše vnitřní a jedná se o nitro každého z nás.

A protože jsem si vědoma, že můj minulý článek byl delší, než bylo zdrávo, zkusila jsem si téma stereotypů ještě více zúžit a věnovat se jen jednomu aspektu, který se v souvislosti se stereotypy nabízí.

V čem přesně spočívá nebezpečí stereotypů, co se týče vztahů?

To, že jsou stereotypy nebezpečné a také v čem, jsem psala již v článku minulém a stojím si zatím celým svým přesvědčením. Ale pojďme se trochu detailněji zamyslet nad tím, v čem jejich nebezpečí přesně spočívá.

Nebezpečné je, že stereotyp často vychází z naší vlastní zkušenosti a zkušenost, jak je známo, je v hierarchii poznávacích procesů umístěna velmi vysoko. Nakonec fenomenologové by mohli vyprávět. Jenže problém je, že naše zkušenost, na kterou jsme až dosud ve všem spoléhali, může kdykoli nahradit nová a lepší zkušenost, která bude mnohem více odrážet realitu, než ta předchozí. Aspoň by to tak mělo být a měli bychom toho být schopni. Stereotyp vzniká totiž z přesného opaku, tedy lpění na zkušenosti, která je a musí být překonána.

Nevím, jestli jste nad tím někdy přemýšleli, ale pokud dva lidé (teoreticky) prožijí naprosto totožnou zkušenost, vždycky, ale vždycky z ní každý z nich vyvodí aspoň maličko odlišné závěry. A jsme u toho. Je to tím, že my lidé nejsme z jedné formy. Bůh byl naštěstí umělec a dobrý řemeslník a nemyslel tolik na kvantitu jako na kvalitu (I když bychom o tom, při pohledu do světa mohli mít pochybnosti. Ale to jenom proto, že my lidé si rádi ulehčujeme práci a zapadáme do davu.) a s každým člověkem zacházel jako s jedinečným Božím obrazem a tak objevení multiplikace naštěstí čekalo až do průmyslové revoluce. Ano, jsme to my lidé, kteří si chtějí multiplikací zjednodušit práci a to bohužel i ve vztazích.

A ano, jsem si vědoma, že používám hodně obrazná pojmenování.

Tady jsem u hlavního nebezpečí. Opravdu se nám práce na vztazích pomocí stereotypů zjednoduší? Můj rozum společně s mojí zkušeností praví, že nikoli. Chceme-li budovat opravdové, jedinečné a hluboké vztahy nezbude nám nic jiného než se pustit do naprostého neznáma, odhodit aspoň většinu předsudků a nabídnout možnost vytvoření nového originálu, tedy vztahu, který bude odrážet jedinečnost dvou vztahových bytostí.

Když jsme u té multiplikace. Co je na ní špatného? Popravdě, multiplikace má mnoho výhod. Je rychlá, levná a úsporná. Co se týká masové výroby základních komodit, může mít mnoho výhod v našem silně zalidněném světě. Problém je, že multiplikace ve vztazích je naprostá pohroma. Jak jinak si vysvětlit jevy, o kterých člověk mnohdy slyší nebo je i zažívá. Mám na mysli situace, když vám někdo sdělí, že se rozvádí, protože má pocit, že žil s člověkem, kterého vůbec neznal, že spolu lidé žijí vedle sebe místo spolu, že se v někom někdo zklamal, protože i když si byli blízkými přáteli, vlastně vůbec nechápe jeho chování, atd. Příkladů by se našlo dosti. Jak jinak si vysvětlit, že při nejlepší vůli (v ideálním případě) ty naše vztahy, tak často nefungují? Jistě v tom hraje roli mnoho faktorů, ale hlavní vinu dávám stereotypu, zabijákovi vztahů.

        Staženo z http://zakalenezraky.com/Download-52-Hviezda-zabijk-sprey-logo dne 27. 4. 2016.

Při multiplikaci hrozí, že pokud se u jednoho exempláře vyskytne chyba, její opakování bude „nekonečné“, stejně jako je „nekonečný počet“ multiplikací. V těchto úvahách bych mohla pokračovat dál, ale nechci se multiplikačně dopustit stejné chyby, jako u minulého článku.

Konec konců tento článek není nejspíš posledním na toto téma a má sloužit také pouze jako nahozená udička. Velkou a častou chybou pisatelů článku je totiž domněnka, že čtenář není schopen dál myšlenky rozvíjet a tak je potřeba mu je co nejvíce naservírovat a rozmělnit. A toho bych se ráda vyvarovala.