Chci poezii

Tento článek vznikl za zvláštních okolností, ke kterým prosím přihlédněte.

1. Jsem si vědoma, že nejspíš nejsem dostatečně vtipná, úderná, stručná a výstižná.

2. Při psaní jsem kojila, jinak bych k sepsání článku nenašla dostatek času a prostoru, čili text často vznikal psaním jednou rukou. (Ale když nad tím přemýšlím, Stephen Hawking byl schopen napsat brilantní texty zcela bez použití rukou. Jenže, byl to Stephen Hawking.)

3. A naposledy. Vzala jsem si k srdci článek od Fifi, která apelovala na úroveň psaných článků, které se na signalech nově objevují. Jenže si nejsem jistá, zda se mi podařilo svůj záměr naplnit.

Je to nějakou dobu, co jsem začala o stereotypech a stereotypním myšlení intenzivně přemýšlet. (Je zajímavé přemýšlet o „myšlení“, ale to už jsem prostě já.) Dovedly mě k tomu okolnosti vnější, ale čím dál více si uvědomuji, že bitevní pole, které se tím otevřelo, je především vnitřní (a je to bitevní pole každého z nás).

Nejdříve je potřeba se zamyslet nad tím, co to stereotyp a stereotypní myšlení je...

Stereotypní myšlení se může týkat mnoha oblastí. Wiki praví „Stereotyp je v původním významu tisk z trvalého odlitku (otisku) sazby, případně nezměněný reprint předchozího vydání. V metaforickém významu je to obvykle převzatý a neměnný soubor představ o člověku nebo skupině, který významně ovlivňuje jejich vnímání, hodnocení i postoje vůči nim. V psychologii je to neměnný a opakovaný soubor představ nebo gest, která se vždycky vyskytují pohromadě.“ Wiki je v tomto případě příliš stručná, na to aby byla přesná, nicméně skvělé informace se nacházejí v kolonce o etymologii slova stereotyp: „Slovo stereotyp je složeno z řec. stereos, tvrdý, pevný, a typtein, razit, tisknout. Vzniklo jako tiskařský pojem ve Francii koncem 18. století, v angličtině je doloženo k roku 1798, metaforický význam "klišé, předsudek" zavedl roku 1922 americký komentátor Walter Lippmann.“

Díky Wiki.

Tak na začátek. Abych na ten stereotyp nebyla příliš zlá...stereotyp nám usnadňuje orientaci ve světě a je zcela přirozenou součástí naší mysli. Například takovým stereotypem může být poznání a myšlenkový pochod, který vyhodnotí červeně rozsvícenou plotýnku sklokeramické desky jako zapnutou, čili horkou. Tohle je docela dobrý stereotyp, který nám může život dost usnadnit a ochránit nás před spálením. Nicméně to, že plotýnka je zapnutá či vypnutá i tak doporučuji ověřit i jiným způsobem.

Problémem je samotná povaha stereotypu, který je zjednodušující zkratkou a má se týkat jednoduchých závěrů týkajících se nejjednodušších životních a myšlenkových pochodů. Velký problém je, když stereotypní myšlení ovládne naše myšlenkové pochody na vyšší a složitější úrovni, např. tzv. sociální stereotyp. To se týká vztahů, názorů na složité společenské události, kulturní souvislosti a jiné. Problém nastává i u méně abstraktních, ale zkrátka jen složitějších problémů, které je třeba vyhodnotit. Například lékař, který stanovuje diagnózu a postupuje stereotypně, určitě nebude zdaleka tak dobrým lékařem, jako ten, který sice vychází z jasných empiricky a statisticky ověřených dat, nicméně k pacientovi nepřistupuje stereotypně a tak si například může včas všimnout, že pacient na léčbu reaguje nestandardně a vyvodit správné důsledky. Vůbec lékařské prostředí poskytuje úplně úžasný příklad pro to, jak je stereotyp, co se týká vyšších závěrů nebezpečný. (Nic proti lékařům a pacientům.)

Mimochodem stereotyp může a také působí dost často vtipně. Člověk, který žije a přemýšlí v mantinelech mnoha stereotypů, totiž působí jako teta Kateřina (Saturnin). Nemohu si nevzpomenout na větu, kterou pronesl doktor Vlach o tom, jak to dopadlo s člověkem, který vytrvale tvrdil, že pes, který štěká, nekouše. Mimochodem ona přísloví, právě dost často ze stereotypů pochází a dá se tak na nich hezky demonstrovat, jak vznikají, fungují a k čemu mohou vést.

Stereotyp totiž vzniká jako myšlenková zkratka, kterou náš mozek vytvořil na základě jednoduché zkušenosti, jež byla přenesena do širšího rámce, který se ovšem bezmyšlenkovitě může odrazit (a odráží) i na zcela odlišném diskurzu.

Vždycky zbystřím, když mi někdo zarytě tvrdí, že „se to tak dělá“, že „tohle je normální“ a „tohle je přece jasné to“ a v „lepším“ případě mi pod tíhou takového tvrzení chce vnutit svůj jediný „správný“ názor.

Následný obrázek byl stažen z https://cs.wikipedia.org/wiki/Stereotyp#/media/File:Villainc.svg, dne 7. 4. 2016 a má vystihovat prototyp padoucha. Díky tomu, že se vyskytuje na stránce, která pojednává o stereotypu, stal se pro mě obrázek dokonalým prototypem stereotypu.

Ufff... Představte si doktora, který aniž by se snažil si svou diagnózu jakkoli ověřit, podpořit ji dalším studiem, pozorováním či vyšetřením, prohlásí jasný závěr nad nemocným, děj se co děj. Naneštěstí i takoví lékaři existují a dávám doporučení, abyste (pokud je potkáte v ordinaci) vzali nohy na ramena. Největší fór je totiž v tom, že některé zažité stereotypy jsou natolik vžité a myšlenkově uzavřené, že je zcela nemožné je jakkoli vykořenit. A tak, i když se zcela objektivně ukazuje, že diagnóza není správná, lékař zarytě tvrdí, že diagnóza je správná, jen pacient je špatný, protože se jeho organismus chová nestandardně. A někdy to pak může dojít tak daleko, že i úmrtí pacienta si lékař vyhodnotí jako zcela jasný příklad nestandardního pacienta. Problém je, že každý člověk je originál a každý, slovy KAŽDÝ pacient je nestandardní, ale je potřeba z tohoto poznání vyvodit zcela jiný závěr, než nám stereotyp, který nás chce uchránit námahy přemýšlení, snaží vnutit. Nebo jste někdy potkali průměrného člověka? Já díky Bohu ne. Potkala jsem jen spoustu lidí, kteří průměrně přemýšlejí. Bohužel.

Je potřeba si také uvědomit, že stereotypy a stereotypní myšlení má tendenci se zesilovat a v menší a uzavřené skupině posilovat a to až na míru, kdy se může rovnat extrémismu. A bohužel se to nevyhnulo a nevyhýbá ani nám katolíkům. Nelžeme si do kapsy, my katolíci, jakožto docela dobře determinovaná skupina k tomu máme skvělé předpoklady, které bohužel často bezezbytku také naplňujeme.

Stereotyp a stereotypní myšlení útočí nejen přímo na naše myšlení. Díky stereotypům dost lenivíme a hloupneme!!!. Také ale ubíjí naši kreativitu, spontánnost, opravdovost, poctivost, ryzost, otevřenost a schopnost operativně a intuitivně jednat. Proto se rčení „stereotyp – matka hlouposti" objevuje v názvu článku. Útočí na samou podstatu a originalitu naší lidskosti, protože ničí to původní a jedinečné v nás proto "života nepřítel". Už snad lépe chápu větu, kterou jsem kdysi četla v knize Záblesky z temného dolu od Ladislava Kubíčka: „V dnešním svět plochých automatů, kteří jsou lidmi jen podle jména.“

Proč se mi zdá, že se stereotyp rozmáhá? Protože dnešní doba je plná rozporuplných a složitých informací a my nemáme a ani nemůžeme mít čas, sílu ani možnost věnovat všem pečlivou pozornost. O to více bychom měli být opatrní při vytváření vlastních názorů, měli bychom hledat dobré a důvěryhodné informační zdroje a vystavovat se plodné a otevřené diskuzi a měli bychom být připraveni kdykoli své závěry přehodnotit a změnit. (Co považuji za plodnou a otevřenou diskuzi by vydalo na další článek a tak to prozatím ponechme stranou.)

Na závěr je potřeba zhodnotit k čemu stereotypní myšlení vede. A bude to rychlý závěr, protože pokud jste článek dočetli až sem, je vám jasné, jaký závěr vyvodím. Stačí si vzpomenout, jak to dopadlo s příkladem doktora Vlacha a pacientem, který byl léčen lékařem, jehož ovládlo stereotypní myšlení.

Stereotypní myšlení vede k rutině, rutina vede útlumu, útlum vede k rezignaci a rezignace vede k beznaději. Beznaděj ke smrti - myšlenkové, citové, sociální, duchovní i fyzické.

Je jasné, že se nikdy zcela nemůžeme zbavit stereotypů a stereotypního myšlení, nabízí se však široké pole pro naše úvahy, které mohou (a vážně by měly) vést ke kořenům našich myšlenek, ke snaze o vyhledání podrobných a jasných informací, které se nebudou opírat o jednoduchá a „jasná“ prohlášení, ani autorit. Také bychom však měli věnovat pozornost především našich myšlenkových pochodů, našeho chování a sociální interakce.

Varování na závěr: Stereotypní myšlení je velice nebezpečné pro děti, které snadno a rychle přebírají vzorce myšlení a chování od nás dospělých. Nicméně jsme to my dospělí (Čím starší, tím větší riziko, protože jsme byli vystaveni mnoha příležitostem, kdy jsme si stereotyp mohli sami vytvořit nebo jej převzít a také jsme to mnohokrát udělali.), kteří stereotypy tvoříme, živíme a přiživujeme a pak je nové generaci se vší autoritou a samozřejmostí vnucujeme. Stereotypní myšlení má tendenci se rozpínat a „ulevovat“ našim myšlenkovým pochodům čím dál víc. Má potřebu a tendenci se šířit.

Protože mě téma stereotypů značně zaujalo, nevylučuji možnost, že se mu budu ještě někdy chtít věnovat.

Na samý závěr chci jen zopakovat dvě věty, které jsem umístila již na samý počátek článku a za kterými si stojím celým svým odhodláním vůči stereotypům a stereotypnímu myšlení bojovat: „Dovedly mě k tomu okolnosti vnější, ale čím dál více si uvědomuji, že bitevní pole, které se tím otevřelo, je především vnitřní. A je to bitevní pole každého z nás.“